Technognóze III. Kyberprostor paměti.
Ve svém Vyznání popisuje Augustin velmi plasticky, jaké muselo být používat umělou paměť. Zmiňuje se o planinách, jeskyních a podzemních prostorách… paměti, nekonečných a po okraj plných bezpočtu různých věcí. Augustin mluví o místě uvnitř, které vlastně žádným místem není a vypočítává seznamy obrazů, znalostí a zážitků, které tam přebývají. Probíhám vším tím bohatstvím, dokonce létám. Zanořím se tady a tam, jak hluboko chci, a konce nenalézám.
Augustinova výpověď připomíná mluvu Gibsonových kovbojů, protože kyberprostor je prostorem paměti, grafickou reprezentací dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému… Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat. Díky svým konzolím připomínajícím Nintendo tu běhali a létali i Gibsonovi kovbojové. Nasaď si trody a najednou je vidíš, veškerá data celého světa napěchovaná do jednoho obřího neonového města, kterým můžeš projíždět a vlastně si jej částečně osahat, tedy vizuálně, aby ses trochu zorientoval, protože najít cestu ke konkrétnímu komplexu dat, o který máš zájem, je hodně komplikované.
Zatímco koncept užití digitálního prostoru k zobrazení abstraktních dat lze vystopovat zpátky až do 60. let k Ivanu Sutherlandovi, pozoruhodně nabitá úvaha na toto téma se objevila v roce 1990 v New York Times, v článku o výzkumu na Kolumbijské universitě, sponzorovaném společností Citicorp. Šlo o systém virtuální reality, který umožňoval pomocí speciální rukavice manipulovat trojrozměrnou podobou nabídkových portfolií, čímž bylo možno ovlivňovat jejich proměnné hodnoty. A VPL, vlajková loď mezi společnostmi vyvíjejícími systémy virtuální reality, zase spolupracovala s pojišťovací společností, která projevila zájem o systém, který by soubory soukromých informací zobrazoval jako stromy v rozsáhlém lese, napojené na databázi společnosti.
Tímto (nerealizovaným) obrazem pojišťovacího agenta, který kráčí lesem pojistných prémií, se vracíme zpět k alegorickému srdci středověkého umění paměti, do doby, kdy Lull vytvořil Arbor Scientiae. Tyto vizuální tabulky se pokoušely schematicky zpodobnit totální encyklopedii všeho vědění jako háj plný stromů, rozdělený podle abstraktních kvalit Božích (bonitas, virtus, gloria atd.). Adolf Katzellenbogen uvádí, že stromy tu slouží jako metafora, protože vysoce rozvinuté systémy růstu v přírodě jsou schopny pojmout složité abstraktní komplexy a jejich vertikální rozvoj lze interpretovat krok po kroku nebo spíše větev po větvi.
Takovéto alegorie vědomostní mapy nabývají pozoruhodných vlastností ve chvíli, kdy se stanou kostrou pro alegorický příběh. Ocitáme se tak totiž jen kousíček od Lullova přesně definovaného háje ke stinným loubím, lesům a jeskyním ve Spenserově básni Královna víl, o které Coledridge napsal, že se odehrává v hájemství, nerespektujícím jakékoli umělé hranice, jakékoli hmotné překážky… Je to skutečná říše víl, nebo jinak řečeno, mentální prostor. Při vší té bohatosti a působivosti, s níž jsou popisovány, nepůsobí tyto prostory nijak smyslně, neboť se jedná o zhuštěnou vizualizaci abstraktních konceptů hříchu, pokušení a vykoupení.
Neuromancer je jednou z nejrafinovanějších vědeckofantastických alegorií, ale, stejně jako pojišťovácký les VPL, není obrazem vědy, ale technologií poháněné informační ekonomiky globálního kapitalismu. A tak i když reálný svět Neuromancera je místem agresivních korporací, divokých žoldáků a společenské utopie, stává se tento alegorický svět uvnitř textu místem zabydleným démony, když se kosmická božská bytost ze závěru Neuromancera tříští do božstev kultu voodoo v knize Count Zero. A to je magická mezera v alegorii, protože ačkoli kyberprostor shromažďuje data a peníze, svou podstatou vyčarovává mimozemskou logiku, jiné světy. Ve svém prostoru bez hranic, s obřími hierarchiemi korporačních galaxií a ledovou spirálovitou ochranou válečných systémů, jejich bunkry a budovami, je kyberprostor víc než jen virtuální databází jako v Dantově Božské komedii je vesmírem samým o sobě.
Erik Davis
pokračování…
