„Rozděleni svobodou“ 1

Je česká společnost rozdělená jinak než před 25 nebo 55 lety? A vypadá jinak než v jiných zemích Evropy? Český rozhlas ve spolupráci se sociologickými agenturami připravil k 30. výročí pádu železné opony projekt „Rozděleni svobodou“, který se zaměřil na celkový obraz „rozdělené společnosti“, o které se často ve veřejném prostoru hovoří.

 

Projekt Českého rozhlasu přináší velice zajímavý sociologický průzkum české společnosti, včetně srovnání našich postojů s evropskými i americkými trendy. Vzhledem k rozsáhlosti tohoto tématu mu chci věnovat více článků. V prvním vám představím několik hlavních myšlenek, které mě v tomto projektu zaujaly.

„Obě loňské velké volby – zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem i britský odchod z Unie – jako by definitivně pohřbily důvěru většinové společnosti ve schopnost médií a jimi citovaných expertů cokoli vysvětlit či předpovědět. Jedna perspektiva ukazuje, že Donalda Trumpa i brexit zvolili frustrovaní příslušníci střední třídy, na které globální ekonomika zapomněla a plody hospodářského růstu za ně sklízí někdo jiný. Z jiného úhlu pohledu jsou to spíše zastánci konzervativních hodnot, kteří odmítají nadále věřit jakýmkoli „oficiálním autoritám“. Současný svět podle nich nejlépe vystihuje heslo, líp už bylo. To jsou ve zkratce závěry anglosaských sociologů, demografů a ekonomů.

„Podíl těch, kdo jsou přesvědčení o oprávněnosti demokratického režimu, se podle jeho čísel mezi rokem 1990 a 2015 propadl o 25 až 30 procentních bodů. Největší zásah dostala česká demokracie po roce 1998 – tedy v okamžiku, kdy se dva největší političtí oponenti devadesátých let dohodli na překvapivé spolupráci. Václav Klaus, Miloš Zeman a opoziční smlouva znamenaly pro důvěru v demokracii asi desetiprocentní propad.“

Odpověď na otázku po podpoře demokratického režimu – má ovšem pro Česko také jeden nadějnější aspekt. Od západních demokracií nás totiž odlišuje ještě jednou, tentokrát poněkud nečekaným směrem. Deník The New York Times ukazuje, že podpora demokracie v řadě zemí u mladší generace klesá. V Česku se postoje mladých a starších také liší, ale opačně. Stále živá památka komunistického režimu vyvolává u starší generace nostalgii, u mladší spíše odpor. Ti, kteří prožili víc než polovinu života za komunismu, si dokážou život v nedemokratickém režimu představit snadněji.

Data o spokojenosti a důvěře Čechů ovšem ukazují ještě jeden velký problém: rychle klesá důvěra v média.

„Ve výzkumu Reuters Institute se důvěra českých uživatelů internetu v média ukázala být jednou z nejnižších,“ vysvětluje v rozhovoru pro deník E15 sociolog médií Václav Štětka, který působí na britské Loughborough University. „V západních zemích je stále ještě nadpoloviční. V Česku je to jinak, jen 34 procent uživatelů internetu udává, že věří médiím. Individuálním novinářům ještě méně, jenom dvacet procent.“

„V České republice je situace velmi unikátní v míře, v jaké média vlastní podnikatelské skupiny, jejichž primárním centrem jsou úplně jiné ekonomické sektory,“ pokračuje Štětka. „Média si (podnikatelé, pozn. red.) přikoupili do struktury svých firem, aniž by očekávali, že budou nějakým způsobem vydělávat. To je hlavní rozdíl proti vlastníkům v zahraničí. Tam se ve většině případů vlastníci výhradně nebo primárně pohybují na poli médií.“

Společně s dalšími trendy, jako je rostoucí dominance sociálních sítí a nástup dezinformačních webů, může nedůvěra v profesionální novináře znamenat rychlou polarizaci společnosti. Ukazuje se, že průsečík informačních zdrojů, které na Twitteru sledují příznivci Donalda Trumpa a Hillary Clintonové, je prakticky prázdný. Mezi oběma tábory neexistuje ani základní shoda na tom, které informační zdroje jsou důležité. Podle autorů studie není Trump příčinou americké krize, ale jejím důsledkem. Skupina autoritářských voličů zůstane v americké politice přítomná nezávisle na současném prezidentovi. V černé prognóze autoři slibují, že společenské rozdíly, které je aktivují, porostou. A přestože vědci mluví o Spojených státech, stejná skupina voličů, kteří hledají silné lídry, pravděpodobně existuje všude na světě.

Americko-australská dvojice vědců, která sleduje demokratické trendy, proto vyvinula jednoduchý test. Slouží jako systém včasného varování a skládá se ze tří částí. Za prvé se ptají, jak důležité je pro občany země, aby zůstala demokratická. Za druhé sledují jejich otevřenost nedemokratickým formám vlády, jako je vojenská diktatura. A za třetí hledají, jakou podporu mají protisystémové strany — tedy politici, kteří tvrdí, že současný systém je nelegitimní, v Česku typicky komunisté. Pokud se všechny tři faktory posunují špatným směrem, označují výzkumníci zemi za opak konsolidující se země, tedy dekonsolidující demokracii.

Ve středoevropském regionu je zvlášť zajímavým příkladem jejich teorie Polsko. Když země v roce 2004 vstoupila do Evropské unie, byla podle The New York Times všeobecně považována za postkomunistickou zemi s mimořádně dobře zvládnutým přechodem k demokracii. Oba výzkumníci ale už tehdy pozorovali silné známky dekonsolidace: 16 procent Poláků nedůvěřovalo demokracii, 22 procent by bývalo podpořilo vojenskou diktaturu, od roku 2000 se v parlamentu objevovaly protisystémové strany. Po roce 2015, kdy se vlády ujala strana Právo a spravedlnost a pustila se do systematického oslabování demokratických institucí, se jejich pochyby o úspěšné přeměně potvrzují.

Podobné trendy jsou dnes podle dvojice vědců patrné v řadě západních demokracií včetně Spojených států. A týkají se i Česka. „Je to jen jedna metrika,“ připouštějí sami výzkumníci. „Jenže,“ dodávají jedním dechem, „měla by nás znepokojit.“

Marek Lichtenberk

Add a Comment

Share This