DESILUSE V POKLUSU

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadouTi,

kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou …
Demokracie dozrává do žaludečních vředů
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů.

Zpival počatkem devadesatych let Karel Kryl v pisni „Demokracie“. Neodpustil si v ni dokonce ani verš:

Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Jeho tvorba i nazory z te doby u jeho dosavadnich fanoušků narazily, a to z důvodů uměleckych i politickych. Umělecky patři Krylovy pisně, pranyřujici počatky zdejši transformace, diplomaticky vyjadřeno, k te horši polovině jeho tvorby – jde zpravidla o prvoplanovou satiru, lepe či hůře zrymovanou, nic vic. Udajně měla původ i ve zpěvakově zahořklosti z toho, že se mu po listopadu nedostalo takoveho postaveni, jake očekaval, což je motiv sice přizemni, leč u mnoha lidi pravě tyto motivy roztačeji soukoli tvorby jejich nazorů. Před listopadem 1989 Kryla poslouchali většinou lide, kteři pad komunismu jednoznačně přivitali a nehodlali svůj prvotni optimismus korigovat kvůli jevům, vnimanym tehdy spiše jako nutne porodni bolesti noveho zřizeni. Nikoliv nahodou se proto Karel Kryl spřatelil s Milošem Zemanem, jenž jeho tvorbu a la „Demokracie rozkveta“ či jeho odkaz později využival i ve volebni kampani. Do Zemanova obrazu spalene země, rozkradene vladou zlodějů a tunelařů, se naramně hodila. Paradoxně, publikum Miloše Zemana rozhodně netvořili a netvoři Krylovi skalni fanoušci. Ostatně, Kryl měl vůbec docela smůlu na ty, kteři se k němu po roce 1989 aktivně hlasili – za všechny jmenujme Daniela Landu. Středni třida začala mit na popěvky v Krylově polistopadovem stylu naladěne uši až v poslednich letech, když se objevili novi trubaduři těchto ideji – napřiklad Tomaš Klus, jenž se ke Krylovi otevřeně hlasi. A jeho stylizace coby „noveho Kryla“ je vlastně opravněna, leč zaroveň omezena. Plati totiž jen pro onoho upadlejšiho Kryla z devadesatych let, byť jeho reinkarnace v Klusově kůži nesporně působi chytlavěji. Politicky pak tyto noty asi nejlepe rozehralo duo Babiš – Stropnicky, jejichž grupa jmenem ANO na ně dokazala ulovit rozladěne pravicove voliče. V devadesatych letech se asi kradlo vice než dnes, ale politika je předevšim zapasem o interpretaci děni. Samozřejmě, proměny kulturně-politickeho vkusu hodně souviseji tež s generačni obměnou, ale stejně, ostrakizace Kryla v devadesatych letech a obliba Kluse či marketingovych stran s jednoduchymi hesly jako „makame“ nebo „bude lip“ o dvacet let později o něčem vypovidaji. Ale o čem vlastně? O upadku vkusu? O zpovrchněni společnosti? Nebo o tom, že každa socialni vrstva vyžaduje k přijeti určitych sděleni vhodnou formu a obal – že někdo zkratka přijme přiběh o spalene zemi od Zemana, kdežto jiny na to potřebuje až Kluse nebo Babiše? Nesporně i o těchto skutečnostech, ale nejen o nich. Česka společnost na počatku devadesatych let logicky čekala, že „bude lip“, přičemž lip mělo byt hlavně v ekonomickem smyslu. Naplněni snu měli zařidit Vaclav Klaus a Viktor Koženy. Když selhali, lide se chytali jinych obchodniků s iluzemi. Časem však tento koloběh naději a zklamani začal nabirat čim dal znatelnějši rysy kritiky systemu a politickych stran. „Existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničeni jakychkoli planů sloužicich společnosti. A navic mohou byt strany kupovany nebo podplaceny zevnitř nebo zvenči. Hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamne formě demokracie, majici mocensky, sobecky obsah, založeny na manevrech, tricich a politicke hře…“ – tak zhruba hodnoti politicke strany česka veřejnost. Sice si o to řikaly celych dvacet let, ale problem vězi i v něčem jinem. Autorem citovanych slov totiž neni ani Andrej Babiš, ani Slavek Popelka, ani Tomaš Klus, ani Karel Kryl, ani Tomio Okamura, ale napsal je… Muammar Kaddaffi, v teorii sve Zelené knihy plamenny obhajce přime vlady lidu, v praxi normalni autokrat. Pravě kritika zastupitelske demokracie, zčasti jistě opravněna, leč nepromyšlena a povrchni, vyvolana deziluzi z politickeho vyvoje, ale třeba tež pudovym strachem z vyhazovu z prace, jež financuje rodinnou hypoteku, může nejsnaze dopomoci k instalaci autoritařske vlady. Většině lidi se totiž, podobně jako Karlu Krylovi, po listopadu nedostalo takoveho postaveni, jake očekavali, ale zatimco si v devadesatych letech mohli ještě dělat nějake naděje, dnes podvědomě tuši, že už je po nich. Že nebude lip. Pochopitelně si to však nechtěji přiznat, a jejich postoje proto osciluji mezi vztekem a kyčem, v uměni i v politice.

Josef Mlejnek jr.

BABYLON č. 5 / XXII • 3

www.babylon.cz

Add a Comment

Share This