Vše co jste chtěli vědět o FAKE NEWS, ale báli jste se zeptat 4.
MEDIÁLNÍ GRAMOTNOST A KRITICKÉ MYŠLENÍ
Člověk – spotřebitel – je neustále každodenně vystavován tlaku mediálních obrazů, slov a zvuků, jejichž prostřednictvím získává možnost podílet se na životě společnosti jako „skutečně informovaný“ občan. Aby však jako takový mohl skutečně existovat, musí znát, rozumět a chápat všechny možné formy mediálních sdělení z hlediska jejich záměru, hodnoty a možnosti interpretace. Musí ovládat kritický přístup k mediálním sdělením, mít schopnost vybírat, vážit a rozumět různě zakódovaným obsahům sdělení. Musí být mediálně gramotný – být schopný rozlišovat a správně interpretovat významy tisíců verbálních a vizuálních symbolů, kterých média při produkci svých sdělení využívají.
Mediální gramotnost – ve spojení s gramotností a komunikačními dovednostmi obecně – zahrnuje rovněž další klíčové kompetence, zejména sociální a občanské kompetence, které jednoznačně souvisejí s kritickým myšlením, neboť zajišťují schopnost ocenit rozmanitost a respektovat názory a hodnoty druhých, ale zahrnuje i kulturní povědomí a vyjádření, jež jsou podpořeny schopností dávat své názory do souvislostí s názory druhých, včetně názorů osob pocházejících z odlišných kulturních prostředí.
Mediální gramotnost není jen otázkou žurnalistiky (i novinář může být mediálně negramotnýJ), neboť nutně vyžaduje znalost celkového „kontextu“. Kontext vyžaduje znalost a orientaci v následujících oblastech:
- EKONOMICKÝ STYL MYŠLENÍ A FINANČNÍ GRAMOTNOST (EKONOMIE A FINANCE)
- ZNALOST HISTORICKÝCH A POLITICKÝCH SOUVISLOSTÍ (HISTORIE A POLITOLOGIE)
- PRÁCE S INFORMACÍ V DOBĚ INTERNETU (ŽURNALISTIKA A NOVÁ MÉDIA)
- ZNALOST MEDIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ (SOUČASNOST I HISTORIE JEDNOTLIVÝCH MÉDIÍ A JEJICH FINANCOVÁNÍ)
KRITICKÉ MYŠLENÍ
Myslíte si, že máte kritický pohled na svět a nic se učit nemusíte? To jste ale na velkém omylu, protože tento druh myšlení je podle konzultanta a lektora kritického myšlení Lukáše Hány třeba celoživotně trénovat. „Čím dřív začnete, tím líp,“ tvrdí lektor. „Rodiče by měli už své malé děti podporovat v kladení otázek směřujících ke kritickému myšlení.“ Má tím na mysli onu rodiči často nenáviděnou otázku PROČ? „Spousta z nás ale dětskou zvídavost a zvědavost v dospívání ztratí, a pak bere za své vše, co si někde přečte nebo slyší.“
CO JE TO KRITICKÉ MYŠLENÍ?
Definice:
Najdete mnoho definic, obecně je to SCHOPNOST POSUZOVAT KVALITU INFORMACÍ.
„Každý z vás si jistě myslí, že je to něco samozřejmého. To ale úplná pravda není, protože každý má toto myšlení jinak rozvinuté a rozhodně se s touto schopností kritického myšlení ani nenarodíte. Musíte ji rozvíjet.“
Jak na to?
Uvědomit si, že některé informace jsou lepší, jiné horší, některé víc a jiné míň důvěryhodné. To vás pak bude ovlivňovat v dalším rozhodování. Do jisté míry vám může pomáhat intuice nebo selský rozum. Ale jen s odpověďmi na jednoduché otázky, které jste už zažili.
Trénujte.
Prvním krokem tréninku kritického myšlení je podle lektora uvědomění si, že úplně každou informaci, kterou slyšíte poprvé, berete automaticky za pravdu. „Přitom si spousta lidí myslí, že to tak nedělá. Že nejdřív pravdivost vyhodnotí a až pak soudí. Ukazuje se, že když jste zahlceni informacemi a multitaskingem, což je v dnešním světě prakticky každý, tak informace, které k vám dotečou, přijímáte zcela nekriticky.“
Podle lektora je tak důležité zastavit a zamyslet se, proč nějaké konkrétní informaci nevěřit. „Aktivně ji zpochybněte a ptejte se, proč jí nevěřit. Jen tak obejdete vaše automaticky zafixované přijetí informace za pravdivou.“
Nelíbí se vám to?
Tak je to fake news – něco, co se vám nehodí pro vaše stanoviska, prostě vyhodnotíte jako nesmysl.
Je za vším ekonomika?
FAKE NEWS, MÉDIA A PENÍZE
Fake news tu byly vždycky. Teď je živí zhroucení tradičních médií. Největší hrozbou jsou falešné a zavádějící zprávy, které více či méně v dobré víře šíří tradiční média.
I v České republice se v poslední dekádě projevuje ztráta důvěry k médiím. Tisku a televizi v loňském průzkumu agentury CVVM důvěřuje okolo třetiny dotázaných. Rádia jsou na tom o něco lépe, v jejich informace vyjádřilo důvěru 45 % dotázaných. Internetovým médiím pak důvěřuje 41 %. Tento trend ale není zdaleka jenom českým problémem – s obdobným propadem důvěry se potýká většina západních zemí.
Můžou za to peníze?
FACEBOOK VĚDOMĚ ZNÁSOBUJE ŠÍŘENÍ DEZINFORMACÍ?
Facebook má zájem na tom, aby na jeho aplikaci lidé trávili co nejvíce času, a k tomu jim slouží právě dezinformační obsah, který je mnohdy velmi emotivní a vyvolává úzkost a obavy. To mu zvyšuje takzvaný engagement, což je přímá interakce uživatele s daným serverem a s jeho obsahem.
Největším zlem a šiřitelem dezinformací nejsou ruské servery a ruské trollí farmy, ale je to algoritmus sociálních sítí. Facebook byl vytvořen a pracuje jako platforma pro manipulaci s vědomím lidí v obrovském měřítku. Víte, jak funguje Facebook, odkud bere peníze? Z reklamy. Nemá příjem z toho, že spojuje lidi. A když spojíte reklamu a dezinformace, bude se to šířit ve velkém.
FB vydělává, ale jsou zlo peníze nebo jejich nedostatek?
Poměrně ucelené vysvětlení podává novinář, píšící pro britský deník The Guardian, ve své knize Flat Earth News. Vydána byla v roce 2009, současnou vlnu zájmu o fake news tak předchází. Nick Davies v ní popisuje souhru faktorů, která dle něj pokles kvality médií způsobila: korporatizaci médií, tlak na novináře, aby vydávali více zpráv a rychleji, škrtání rozpočtů a z toho vyplývající častější spoléhání na agenturní zprávy, ztrátu zájmu o nejnižší úroveň místní samosprávy, ale také nákladné kvalitní zahraniční zpravodajství. Především zdůrazňuje, že prázdný prostor vyplnilo PR soukromých společností i vlád, které se naučily ovládat zpravodajský cyklus tím, že nabízí nedostatkem času a financí trpícím novinářům „zprávy“ v úhledných balíčcích.
Tristní stav mediální scény shrnuje ve svém desateru pravidel cynického novináře.
Tím hlavním je: VYBÍREJ SI ZPRÁVY, KTERÉ JDE POKRÝT LEVNĚ. Další tři pravidla se týkají bezpečnosti prezentovaných faktů a myšlenek. Davies mluví o pomyslném „elektrickém“ ohradníku, kterému se má novinář vyhnout při nakládání s informacemi, které by mohly ohrozit jeho médium. MÁ SE VYHNOUT INFORMACÍM, KTERÉ BY MOHLY POPUDIT JAK VLÁDNÍ ORGÁNY, TAK SOUKROMÉ SUBJEKTY, KTERÉ BY SE MOHLY MSTÍT ŽALOBAMI. U jednotlivců je méně pravděpodobné, že budou mít ochotu a prostředky se mstít. Páté pravidlo může být pro mnohé ještě provokativnější. Davies jím kritizuje snahu dát prostor oběma stranám. Problematické podle něj je, když se ve snaze o „vyváženost“ dává prostor alternativním faktům. „KDYŽ UŽ MUSÍTE VYDAT NĚCO, CO NENÍ ‚BEZPEČNÉ‘, NARVETE TAM PÁR CITÁTŮ DRUHÉ STRANY, ABYSTE ZPRÁVU ‚VYVÁŽILI‘. VYVÁŽENOST ZNAMENÁ, ŽE SE NIKDY NEMUSÍTE OMLOUVAT.“
Druhá půlka desatera není o nic „lepší“. DÁVEJ PUBLIKU TO, CO CHCE; UPŘEDNOSTŇUJ ZJEDNODUŠENÍ NA ÚKOR KONTEXTU; JDI NA RUKU PŘEDSUDKŮM; VŽDY SE SVEZ NA VLNĚ AKTUÁLNÍ MORÁLNÍ PANIKY. Nejdepresivnější je poslední pravidlo: POKUD ZPRÁVU PUBLIKUJÍ VŠICHNI, SEPIŠ JI TAKÉ, I KDYŽ JE NEDŮVĚRYHODNÁ.
Daviesovy závěry se dobře doplňují s tím, jak situaci popisuje na webu Reuters institutu pro studium žurnalistiky norský novinář a analytik Anders Hofseth. „Zprávy vznikají tak, že se něco stane, někdo něco řekne, někdo umístí něco do médií. Tím se naše každodenní líčení dění ve světě a určování agendy stává reaktivním: texty jsou definovány tím, co se stane a posléze bylo zaznamenáno. Pokud chcete ovlivnit náhled společnosti na nějakou konkrétní problematiku, stačí, abyste vyvolali pro média atraktivní humbuk, a najednou máte k veřejnosti volný přístup. Hranice mezi tím, co je důležité a co je pouze spektakulární (nebo pouze zábavné), je čím dál méně zřetelná“.
Na kontext nikdo nedbá. O peníze jde až v první řadě.
Jak zamezit přísun financí k „dezinformačním serverům“, se můžeme bavit donekonečna, přes dílčí úspěchy se tomu stejně nikdy zcela zamezit nepodaří. Navíc mohou do síta spadnout i média, která poskytují alternativní náhled na světové dění bez manipulativních úmyslů. Stejně tak můžeme řešit i složitou otázku, jak zamezit tomu, aby se na webech, které se přiživují na fake news, nezobrazovala reklama firem, které si s nimi nepřejí být spojovány.
Bavme se ale spíš o tom, jestli může fungovat současný model financování médií skrze reklamu. Není sebemenších pochyb o tom, že naše média prožívají hlubokou krizi. To, že lidé hledají alternativy, je ale jen průvodním jevem této krize, a nikoliv nutně jevem nezdravým. Když přijdeme na to, co můžeme udělat, abychom pomohli médiím dělat lépe jejich práci, nebudeme muset řešit, jak snadno jdou jejich mechanismy zneužít pro šíření lží.
Takže:
1) Mediální texty jsou pouhé konstrukce nikoliv realita.
Součástí intelektuální vybavenosti mediálně gramotného člověka jsou schopnosti:
– identifikovat rozličné formy produkce mediálních textů (technika, střih, gramatika..)
– chápat demografické ukazatele – věk, pohlaví, sociální status, rasa…
– analyzovat prezentaci veřejných celebrit – jaké hodnoty představují /nesou
– identifikovat využívané stereotypy (hodnocení sociálních skupin, intenzifikace zájmů určitých skupin, stereotypy žurnalistického diskurzu atd.)
– rozpoznat, jak střih ovlivňuje interpretaci (výběr, vynechání, důraz, řazení..)
2) Různí diváci odhalují různé významy, hodnoty a estetiku
Mediálně gramotnému člověku musí být jasné, že:
– vkus a preference tvůrců mediálních textů a diváků jsou ovlivňovány demografickými ukazateli
– různí diváci přikládají různé hodnoty „mediálním“ celebritám
– médii ztvárněná událost se významně odlišuje od reality
– mediální texty (do jisté míry) ovlivňují životní styl, hodnoty a přesvědčení diváků
– různá média představují různé estetické hodnoty
3) Texty nejsou nikdy neutrální, ale obsahují ideologie, hodnoty, předsudky a
komerční motivaci.
Součástí mediální gramotnosti je schopnost:
– označovat, kdy se „mediální realita“ výrazně liší od osobní zkušenosti
– určit jak forma toho kterého média ovlivňuje jeho obsah
– identifikovat předsudky a definovat mediální „verze reality“
– pochopit, že komerční texty mají tendenci ovlivňovat životní styl, zaměření….
4) Politický, ekonomický, sociální a kulturní kontext médií
Mediálně gramotný člověk chápe mediální organizace jako součásti společenského systému, proto je schopný označit:
– historické, politické, ekonomické a sociální tlaky, tvarující (ovlivňující) jednotlivé mediální organizace
– ekonomické vztahy mezi reklamou a konzumní kulturou
– prezentované stereotypní vzory lidského jednání
– jak preference zadavatele reklamy ovlivňují program vysílání, stranu novin atp.
Mediálně gramotný člověk přistupuje k médiím kriticky, na základě analýzy obsahu a formy jednotlivých médií a pochopení interních a externích vztahů médií a společnosti. Média „konzumuje“ aktivně, vybírá si pořady dle svého přesvědčení, je schopen si odpovědět na otázky:
A) KDO JE AUTOREM SDĚLENÍ A JAKÝ JE JEHO VÝZNAM/ÚČEL/CÍL?
B) JAKÉ HODNOTY, ŽIVOTNÍ STYLY, NÁZORY JSOU TÍMTO SDĚLENÍM PREZENTOVÁNY?
C) JAKÝCH TECHNIK JE VYUŽITO K ZÍSKÁNÍ DIVÁKOVY POZORNOSTI?
D) JAK JE VYJÁDŘENA AUTORITATIVNOST/AUTENTICITA SDĚLENÍ?
E) JAK RŮZNĚ MOHOU RŮZNÍ DIVÁCI INTERPRETOVAT TOTO SDĚLENÍ?
F) CO NEBYLO VYJÁDŘENO (BYLO VYNECHÁNO)?
G) KDO BUDE Z TOHOTO SDĚLENÍ PROFITOVAT (ZÍSKÁ PENÍZE)?
Sestavil: Marek Lichtenberk
Zdroje: Wikipedie, Slabiky.cz, Český rozhlas – David Šťáhlavský, Věra Luptáková, Jakub Rerich, Jan Jirák, Aleš Špidla, Lukáš Hána…
