Vše co jste chtěli vědět o FAKE NEWS, ale báli jste se zeptat 3

PROČ LIDÉ VĚŘÍ NEOVĚŘENÝM ZPRÁVÁM?

Analýza dospěla na sklonku loňského roku k závěru, že na českém Facebooku každé tři vteřiny někdo nasdílí, okomentuje nebo dá tzv. lajk článkům z hlavních 37 dezinformačních webů, webů, které šíří zavádějící, manipulativní, lživé informace. Nezáleží nám na tom, abychom ověřovali?

V historické perspektivě masová média, rozhlas, televize, denní tisk, časopisy, působila po dlouhá desetiletí na základě takové nepsané společenské dohody o tom, že jim budeme důvěřovat. To je vlastně základ vztahu mezi čtenářem a novinářem. Čtenář nebo divák nebo posluchač vlastně se dává všanc novináři a říká mu „informuj mě, já ti důvěřuju“ a pro toho novináře je to závazek, že má skutečně informovat.

A tahle nepsaná a poměrně dávná dohoda se jaksi automaticky přenesla i do současnosti i do té oblasti, oblasti síťových médií, respektive internetových stránek a webů. A teď jsme před dilematem. Na jednu stranu potřebujeme, aby ta smlouva o důvěře platila. My si nemůžeme všechno ověřovat. My potřebujeme věřit svým novinářům. Máme přece smlouvu, ale tuto smlouvu o důvěře zneužívají ti, kteří nás chtějí dezinformovat. A to je dilema, které není snadné vyřešit.

Když začneme, k čemuž jsou nejrůznější náznaky, omezovat působení těch médií, která nás dezinformují, tak budeme porušovat princip svobody projevu, který podle mého soudu je významnou součástí poměrů, v jakých žijeme. Když je nebudeme omezovat, musíme strpět, že tu smlouvu o důvěře někteří zneužívají.

Co tedy dělat?

Zaměstnanci sociálních médií teď podle zákona musejí evidentní falešné zprávy mazat. „Možná, že je to cesta, ale pokud je správná, zaplatíme za ni ztrátou té zvláštní hodnoty, kterou je svoboda projevu. Projevovat se totiž dá jak pravda, tak lež. Pak si musíme říct, co je větší hodnota. Jestli chránit veřejný prostor před lží, nebo před omezováním.“

„Když je dost času nepravosti a lži odhalit skrze diskuzi, je správným lékem více řeči, nikoliv vynucené ticho,“ psal v roce 1927 ve svém slavném disentu americký nejvyšší soudce Louis Brandeis. V době sociálních sítí je na místě debata o tom, že někdy se fake news šíří rychleji, než je možné je vyvrátit. Jak proti nim ale můžeme naprogramovat automatický filtr, když se ani neumíme shodnout na tom, kde přesně leží jejich hranice?

Technologičtí giganti to zatím nezvládli. Že by měl mít větší šanci na úspěch netransparentní projekt Pentagonu pod administrativou Donalda Trumpa, zní jako špatný vtip. Když se v minulosti technologičtí giganti snažili proti fake news zakročit, skončilo to zatím většinou velmi neslavně. Projekt Owl, který Google spustil před dvěma lety, měl snížit dosah webů šířících fake news. V jeho sítu ale uvízla celá řada amerických komentářových webů napříč politickým spektrem, kterým se vlivem projektu propadla návštěvnost. Facebook zase před rokem promazal stovky politických stránek. Kromě mnoha těch konspiračních ale sítem Facebooku neprošla celá řada běžných, či, chcete-li, zjevně „legitimních“ stránek. Ani letošní smazání účtů konspirátora Alexe Jonese a několika dalších podobných osob z okrajů politického spektra není bez kontroverze. Stále totiž není vůbec jasné, jaká kritéria Facebook ke své cenzuře používá, a že se jen náhodně nepodvoluje veřejnému mínění.

„Když zákonodárci volají po zásahu proti fake news, často si můžete všimnout, že zamlžují hranici mezi skutečně nepravdivými zprávami a těmi pravdivými, které jsou interpretovány nežádoucím způsobem, jako například e-mailový skandál Hillary Clintonové, zprávy o Uranium One (obvinění z korupce týkající se manželů Clintonových a prodeje firmy těžící uran, pozn red.) nebo leak e-mailů Johna Podesty (poradce Hillary Clintonové, pozn red.),“

upozorňuje novinář Matt Taibbi ve svém textu pro časopis Rolling Stone.

Musíme něco dělat?

Říká se, že lež má krátké nohy. Platí toto pořekadlo také v případě takzvaných fake news? Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung se takovou otázkou zabývá ve svém komentáři a tvrdí, že falešné zprávy ve skutečnosti pro demokracii žádné nebezpečí nepředstavují, ba dokonce ji posilují. Vezměme v úvahu možnost, že většina informací například na sociálních sítích je problematická až falešná. Pocházejí z nejistých zdrojů, překrucují fakta a jsou zveřejňované nepřátelskými tajnými službami. Müller se ptá – je takový stav nutné považovat za problém? A musí opravdu docházet k zásahům státních a nadnárodních orgánů a k cenzuře všude tam, kde se dezinformace šíří?

Svoboda slova je nutná! Lež užitečná.

Autor textu vybízí k zamyšlení nad existencí lži v dějinách lidstva. Lži a podvody jsou součástí jak řeckých tragédií, tak antického dějepisectví a jejich lsti nás provázejí až do současnosti. Často se přitom zapomíná, že lstivost měla své pevné místo ve veřejném životě tehdy, a má ho také dnes. Úmyslné zkreslování pravdy a falešné zprávy jsou dokonce nezbytnou součástí společnosti.

Anglický filozof John Stuart Millřešil otázku, kde má z liberálního pohledu ležet hranice svobody vyjadřování. Odpověď, kterou uveřejnil ve své eseji O Svobodě, neztratila nic na své síle.

„Skutečná svoboda člověka si žádá svobodu svědomí v širším smyslu. A sice svobodu myšlení a cítění, absolutní volnost názorů a možnost hodnotit na základě emocí ve všech směrech, možnost vyjádřit vlastní názor, navrhnout si vlastní životní plán a zodpovědnost za své jednání.“

Filozof považuje každou společnost nesplňující tyto imperativy za nesvobodnou. Proto je podle něj nutné tolerovat také názory zvrácené, matoucí, perverzní a fakticky špatné. Státu pak prý nenáleží takovému mínění předcházet. Mill ovšem nezastupuje neomezenou svobodu vyjadřování. Podle jeho uvažování je možné zasáhnout v případě, že by v důsledku volného vyjadřování myšlenek mohlo dojít k poškození druhých.

Prostor pro diskuzi musí být podle Milla zachován a musí se akceptovat také nepravdivé názory. John Stuart Mill tím brání lži, ale zároveň dokazuje jejich užitečnost. Pravda totiž podle něj získává svou sílu z obrany proti nekorektním a od základu falešným názorům a polopravdám. Pokud by se totiž lživým výrokům bránit nemusela, pomalu by zahynula. Podle Milla lidé prokazují názorům, jež jsou většinově přijímané, medvědí službu, když je nezpochybňují. Pouze pod tlakem pochyb si prý svou pravdivost uhájí.

V západních demokraciích tento modus většinou nikdo nepopírá, podotýká Neue Zürcher Zeitung. Nicméně nejednotnost panuje v otázce, co se rozumí pod pojmem poškození druhých. Můžeme si například myslet, že jakákoli lež je špatná. Mill ale tvrdí, že vyjádření názoru se musí přeměnit v čin, který bezprostředně poškodí práva určitého jednotlivce.

Princip ilustruje na příkladu obchodníka s kukuřicí, před jehož domem se shromáždí rozzuřený dav. Ten, kdo vykřikuje nadávky o tom, jak podnikatelé vykořisťují chudé a tím zvyšuje emoce i pravděpodobnost další eskalace, naráží na hranice svobody projevu.

„Názory ztrácí svou nedotknutelnost, pokud působí jako přímý prostředek ke zločinům.“

Něco jiného je ovšem šířit podobné názory v tisku nebo soukromé sféře – například tehdy, když tvrdě kritizuje soukromé vlastnictví nebo kapitalismus. Pokud přeneseme tyto úvahy z 19. století na fenomén sociálních sítí, nabízí se otázka, jaký význam by měla současná demokracie, kdyby výzvám nečelila. Hodnota demokracie se dnes nezpochybňuje, ale lidé si její význam v klidných dobách jen málo připomínají.

Pokud trh nebude stát na straně volného vyjadřování názorů, budeme na tom tratit všichni.

Proč se politici a další veřejné osoby už nestydí lhát? Jde o selhání elit?

Petr Janeček tvrdí, že se někdy po roce 2015–2016 „objevilo obrovské množství veřejně činných osob, které se nestydí lhát veřejně. To dřív nebývalo zvykem.“ Může za to doba, ve které žijeme, kterou označuje jako doba alternativních faktů nebo taky fake news. „Lhalo se vždy, ale jen v případě výrazných politických událostí. Třeba pokud jste chtěli vyhlásit válku. To máme zdokumentováno dokonce i z nedávné minulosti. Dnes je ale alternativní pravda používána i v relativně běžné komunikaci.“ Každý má právo na svůj názor a každý má pocit, že má pravdu. Za tím prý stojí hlavně internet a sociální sítě, jako je Twitter, Facebook nebo Instagram. „Abyste zaujali v tom omezeném počtu znaků, jaký na sítích máte, musíte vypustit jakýsi šrapnel. Je skoro jedno, jestli je pravdivý, nebo ne.“ Politika je vedle médií druhým hlavním polem, kde je realita mezi fikcí a lží velmi rozostřená.

Přemýšlejte!

Obrana před fake news je podle mediálních teoretiků skryta v rozvíjení kritického myšlení a mediální gramotnosti. Neustále si připomínat, pod jakým impulzem jednám a taky si od informací udržovat odstup. „Což pak ale paradoxně může vést k existenciální frustraci a pocitu, že svět kolem je už pouze tekutý.“

Rozhodující však je, že jsou lidé ve volbě informačního média svobodní. Zjednodušeně řečeno, pokud mě bude jedna sociální síť obtěžovat nepravdivými informacemi, mohu si prostřednictvím pár kliků vybrat důvěryhodnější kanál. Evropa by si tak měla s klidem říct, že právě fake news na demokracii vyvíjejí tlak, a tím svoboda roste, uzavírá svůj komentář Manuel Müller ve švýcarském listu Neue Zürcher Zeitung.

Share This