1 + 1 + 1 = 3

Ledy se hnuly. Takovým headlinem uváděla TV Nova své zpravodajství k akci ÚOOZ na Úřadu vlády a jin­de. Vyšla tím vstříc všeobecné společenské poptávce po potrestání těch „zlodějů“, „rozkrádačů“ a „kmotrů“, kteří mají ovlá­dat tuto zemi, nejspíše počínaje vládou, pokračujíce přes státní instituce až po stá­tem ovládané firmy, parlament a pak kam až oko nebo policejní štěnice dohlédnou. Tam všude sedí ty „žáby na prameni“, kte­ré kdyby nekradly, tak „se máme jako na Bahamách“. No aby se ještě nedivili, kolik chuďasů je na Bahamách.

Kde se ale v nemalé části společnosti bere taková jistota a jakobínské volání po krvi? Dokonce i vznášet takovou otázku může být nebezpečné, protože „to přece vědí všichni“. Sám to ovšem nevím. Dle mého tito hlasití křiklouni lačnící po krvi trpí jakousi deprivací, dle které jim náleží více, než se jim dostává. Je-li tomu tak, pak je jim vlastně jedno, z koho poteče krev, tedy pokud by neměla být jejich. Ale dost možná mají pocit, že pod současným zří­zením již krváceli dost. Nemusím moudra vrcholových sportovců, ale slova Jaromíra Jágra zněla neobvykle rozumně: Ať každý začne nejdříve sám u sebe.

Shrňme si to. Hrdinná policie nashro­máždila hodiny usvědčujících odposlechů, zavřela tři zkorumpované exposlance a za­bavila stovky milionů korun a desítky kg zlata pocházející z trestné činnosti. Rozhoř­čení veřejnosti je samozřejmě oprávněné. Příběh se ale dá vyprávět i jinak. Policie v pracovní době poslouchala erotické linky, zatkla tři státotvorné exposlance a došla si do sejfu pro výpalné. Tedy blamáž, kam se podíváš. Snadnost, s jakou lze v této zemi odposlouchávat vrcholné představi­tele včetně premiéra bere dech. Že nako­nec policie přišla alespoň na neoprávněné úkolování vojenské kontrarozvědky je dar z nebes, který ÚOOZ teprve docení. Do­zorující vrchní státní zástupce Ivo Ištvan stále slibuje „cosi“, co bude stát „za to“. Obávám se, že to „cosi“ nám naservíroval hned na začátku v podobě spektakulárního zásahu na Úřadu vlády a jinde. Trocha úcty a důstojnosti vůči státním institucím a jejím představitelům by neškodila. Ale asi zde platí, podle sebe soudím tebe. Proto mohla být bývalá vrchní ředitelka kabinetu Na­gyová vlečena v řetězech, co kdyby chtěla hrozit svalnatým zakuklencům. Vláda na­konec padla nikoli kvůli „nově odhaleným faktům“, ale právě kvůli monstrózní podo­bě zátahu. Výsledkem je ještě větší deziluze a ztráta důvěry. Pan Ištvan s Šlachtou pro samé třísky nevidí les.

Další otázkou je domnělé korupční jed­nání tří exposlanců. Z logiky věci, kde je korumpovaný, musí býti korupčník. Tedy předseda vlády se svými ministry. Věc má ale háček. Sám Ištvan tvrdí, že i jeho právní konstrukce definující korupční jednání je precedentní. I kdyby ji soud posléze přijal, prokázat příčinnou souvislost mezi vzdá­ním se mandátu a přijetím funkce bude možné snad, jen kdyby se k tomu dotyční sami přiznali. Na zachycených odposleších jsou zajímavější jiné pasáže. Dle Ištvanova náměstka Komára by se navíc o korupční jednání (úplatek) jednalo i v případě, kdy by daná funkce vůbec nebyla honorována. Člověk tedy nemusí získat ani žádný zřej­mý prospěch. Pod korupční jednání pak lze naroubovat poměrně snadno cokoliv.

Stejně precedentní jako výklad se jeví i průběh vyšetřování. Pan Ištvan se možná usmívá, že o zabavené peníze a zlato se ni­kdo nehlásí, není ovšem ani trochu směšné, jestliže připustíme, že policie zabavuje ma­jetek, aniž by věděla komu. Obvinění, kteří se nikde neskrývali, a jeden se dokonce sám přihlásil na policii, podle vágního obvinění „policie má za to, že“ sedí ve vazbě, aniž by jim bylo za vinu kladeno zároveň i něco jiného. Policie provedla desítky prohlídek, zabavila stohy materiálů a počítačů, nejspí­še v naději, že „něco“ nalezne. Připomíná to doby minulé, v kterých také bylo nejdříve vykonstruováno obvinění a pak se k němu doplňovaly „důkazy“. Nejlepší samozřej­mě bylo mít přiznání vlastního obviněné­ho, k tomu sloužily sofistikované mučírny. Dnes jsme přece jen dál, policie s VSZ musí stačit prostá vazba. Že ji soud povolil svědčí o něčem, co pro budoucnost této země mů­že být nakonec daleko nejnebezpečnější.

V honbě za potíráním korupce jsme se totiž jako země s parlamentně demokra­tickým uspořádáním dostali zjevně na roz­cestí. Nakonec není důležité, jestli se v pří­padu tří exposlanců podaří či nepodaří prokázat skutkovou podstatu trestného činu. Důležité je, aby v obecnou známost vešly takové základní věci, jako co jsou to vlastně principy demokratického právního státu, k čemu je dobrá dělba moci a jak vůbec funguje demokracie.

Poslanci a senátoři při výkonu svého mandátu nejsou vázáni žádnými příkazy a za své hlasování nemohou být jakkoli po­stiženi, i kdyby za ně dostali milion. To je důsledek rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, které jakoby i někteří státní činitelé nechtěli chápat. Třebaže to nemusí být zrovna líbivé, z principu mů­že zákonodárce za způsob svého hlasová­ní nést vždy pouze politickou, ale nikoli právní odpovědnost. Na rozdíl od moci výkonné a soudní zákonodárce při výkonu svého mandátu není svázán platným práv­ním řádem. Pro jistotu opakuji, že jen při výkonu svého mandátu. A je to tak správné, jak by jinak třeba mohli měnit ústavu nebo jiné zákony. Samotný akt vzdání se mandá­tu je pak velmi podobný aktu jakéhokoli hlasování ano, ne, zdržel se. Je tedy stejně nepostižitelný jako hlasovat například pro legalizaci pedofilie (jejíž provozování již s výkonem mandátu samozřejmě nesou­visí). Právo posuzovat případné výhody, na něž není nárok, tedy „úplatky“, náleží pouze voliči a nikoli policii nebo státní­mu zastupitelství. Nemusí se to líbit, ale je to tak, jinak bychom nežili v parlamentní demokracii. Vyžadovat morální a etickou odpovědnost může v posledku také pouze volič a nikoli soud či policie.

Jestliže policie v součinnosti se státním zastupitelstvím tvrdí opak, pouští se na tenký led, protože vstupuje do procesu výkonu zákonodárné moci. Je to stejně ne­bezpečné vychýlení rovnováhy, jako kdy­by exekutiva vstupovala do procesů moci soudní. S demokracií pak takový režim již nemusí mít mnoho společného a není důležité, zda by se nazýval despotický, autoritativní nebo policejní. Zajímal by mě průzkum, který by zjistil, kolik spoluobča­nů odmítá demokratický právní stát a pre­feruje jiné zřízení. Zatím se zdá, že mnoho jen nechce rozumět jednoduché aritmetice 1+1+1 = 3. Pokud by Ištvanova kriminali­zace rozdávání trafik uspěla, znamenalo by to konec politiky v klasickém pojetí, tedy dosahování kolektivních rozhodnutí ve skupině lidí, jejichž zájmy a názory jsou velmi odlišné. Zbavíme-li se možnosti uza­vírání kompromisů, byť jakkoli diskutabil­ních, můžeme si nechat vládnout tlupou cvičených opic a ještě ušetříme za volby. I proto je prezident Zeman, kritik a ideový odpůrce současné vlády v demisi, ve svých vyjádřeních poměrně střídmý.

Petr Mach, politolog

BABYLON č. 2 / XXII • 3

www.babylon.cz

Add a Comment

Share This