POLITICKÉ STRANY MEZI BUDÍČKEM A UMÍRÁČKEM

Už delší dobu je slyšet jakýsi nářek, že politické strany nejsou, co bývaly. Že jsou slabé, chybí jim členstvo i osobnosti, případně jsou ovládány nepro­stupnou nomenklaturou, která případné nové tváře spolehlivě odradí. Dokonce lze slyšet, že je vlastně nepotřebujeme, protože se neosvědčily, a může je snadno nahradit jakási efemérní „přímá demokracie“.

Dovolím si nesouhlasit. Principem politické strany je formulovat společné cíle a zájmy. Ať si o fungování stran myslíme cokoli, pravdou je, že formulace těchto cílů na jejich půdě je mnohem transparentnější a legitimnější, než formulace téhož jakýmkoli subjektem volajícím po „přímé demokracii“. Tyto subjekty jsou totiž mnohem snáze manipulovatelné a často zakládány jen ad hoc k prosazení konkrétního partikulárního zá­jmu. To si strana, ideologicky vymezená, tvořená sdruženími po celé republice, těžko může dovolit – členská základna to nedovolí.

Pokud se chce strana o něco zasazovat, musí to nejdříve krystalizovat v soupeření názorových proudů tak dlouho, dokud se nedosáhne pro vět­šinu přijatelné míry konsensu. Straníci jsou pak kromě občanů odpovědní i straně, je zde o jeden kontrolní mechanismus více. Tím se jednorázové hnutí, budované jako podnikatelský záměr, nemu­sí obtěžovat. Nemá ani strukturu ani rozhodovací mechanismy, má jen vůdce, který se ad-hoc obrací na lid, v posledku není odpovědný nikomu.

Přesně to vidíme nyní, kdy prezident s chutí mí­chá politickými kartami, aniž by nesl vymezenou zodpovědnost. Jmenuje vládu, která sice má být zodpovědná Poslanecké sněmovně, v které ale nemá (neměl) jediného poslance. A tuto ani jemu nezod­povědnou vládu může udržovat při životě, jak se mu zlíbí. Jedná se o politickou zvůli, kterou tvůrci Ústavy měli na mysli pro výjimečné a nepředvídané případy – nikoli pro běžný politický chod.

Této zvůli se politické strany bohužel nebyly schopné jednotně postavit. Jak to dopadlo, víme, v důsledku se nyní politické strany těší obecně nižší důvěryhodnosti než uklízečky či metaři. Vina je tedy i na jejich straně. Zvláště, když si uvědo­míme, že účelem a smyslem volné politické sou­těže je převzít na omezenou dobu správu státu, a pokud se to nepodaří, usilovat o totéž v příštím volebním období. Některé strany ovšem svou dočasnou opoziční roli chápaly dosti nestátotvor­ně. Ustavičným zavalováním Ústavního soudu stížnostmi a protesty nesnižovaly legitimitu jen stranám vládním, ale stranám obecně, tedy i sobě. Svědčí to o nízké vyspělosti a sebevědomí, jak se ostatně ukázalo i v létě při hlasování o důvěře vlá­dě Miloše Zemana. Zůstane-li u toho, politickým stranám obecně hrozí ztráta vlivu na politický chod země, samy se odsoudí k vlastní bezvýznam­nosti. Ačkoli jsme o tom donedávna nevěděli, ústava skutečně umožňuje poloprezidentský sys­tém, na který ovšem není stavěná, protože tomu vůbec neodpovídají vymezené zodpovědnosti a kontrolní mechanismy. K tomu můžeme připočíst nový zákon o státním zastupitelství, který má ze státních zástupců vyrobit další nikomu nezodpo­vědné „nadlidi“, a je zřejmé, že politický systém se u nás nyní výrazně přetváří do nové formy, která si možná udrží fasádu demokracie, ovšem mnohem více bude ovlivňován zvůlí a libovůlí šťastlivců sedících pevně v sedle tvrdíce, že jen jejich nekon­trolovatelnost je zárukou nejlepší služby lidu.

Stát se tak nikoli posílí, ale rozloží. Nad pustou krajinou, kde nikdo neřídí nikoho a čas od času si v referendu odhlasujeme opak toho, co jsme schválili v tom minulém, budou vítěznými vlajka­mi mávat mocí opilý prezident, státní zástupci a aktivisté ukazujíce na stále nové škůdce a nepřáte­le. Do fungujícího státu to bude mít proklatě da­leko. Politické strany čeká těžká práce a je otázka, nakolik jsou ochotny se jí ujmout.

Petr Mach

BABYLON č. 3 / XXII • 3

www.babylon.cz

Add a Comment

Share This