PRAKTIKY APOŠTOLŮ – DÍL 1

Skutky apoštolů podle výkladu Daniela Menšíka – díl první. V rámci projektu Svobody slova jsme se rozhodli na tomto místě každý týden zveřejnit jednu kapitolu opravdu originálního překladu/výkladu Bible od Daniela Menšíka.  Tohle je první část:

Zvláštností obou Lukášových spisů je jejich dedikace konkrétní osobě ctihodného Theofila, pravděpodobně vysoce postaveného Izraelity, jenž byl vyučován v křesťanské nauce a víře (mohl to být kněz, farizeus či zákoník, nebo jen bohatý obchodník a vážený občan). V každém případě nám tyto dedikace něco říkají, třeba to, že Lukáš pracuje účelově, možná dokonce na „zakázku“ a jak Lukáš sám přiznává, podává svou verzi s jasným zaměřením. Evangelium zcela jistě vzniklo první a není jasné s jakým odstupem Pra, nicméně dochází zde k významnému posunu už právě v dedikaci, porovnejme nejprve je. Na dedikaci z počátku evangelia jsou podstatné hlavně dvě věci. Je napsáno, aby uvedlo na pravou míru tradici (ať ústní, nebo písemnou, vedle Mt a Mk muselo v té době kolovat i mnoho dalších, z nichž některé dnes známe jako apokryfní). Je tedy jasné, že musí být řádově mladší, než nejen zbylá synoptická, ale i než mnohá nekanonická, a druhá věc je jasná, že jde o umělý výtvor sepsaný za zcela konkrétním účelem. Lukáš ve svém evangeliu potřebuje oponovat tradici, která byla běžnější, také tvrdí, že pouze ta jeho verze je jediná pravá. Je to také jediné synoptické evangelium, kde ukřižování a vzkříšení Ježíše je integrální součást celého spisu, což se nedá říci ani o podání Mt, ani Mk. Lukáš se také nijak netají tím, že svou verzi píše na dotvrzení již existujícího učení (L1,4) Druhá podstatná věc, která z dedikace vyplývá, je namířena hlavně proti evangeliu podle Matouše, neboť jeho Ježíš vidí jako nejdůležitější vůli člověka poznat Otce. V Lukášově verzi už poznání nehraje téměř žádnou roli, neboť to, o co jde je víra. Je potřeba věřit mému podání a svědkům, kteří tvrdí, že se setkali se vzkříšeným. Poznání Otce je nahrazeno vírou v podání a učení církve.

Dedikace k Pra doznává jistý posun. Po Ježíšově smrti zřejmě Jeruzalémský sbor moc dobře věděl, jak Ježíš opravdu skončil a proto pro ně nebylo jednoduché přijmout zvěst o jeho vzkříšení, která se začala šířit z diaspory. V tomto novém umělém Lukášově díle tedy jde o to, rozšířit a upevnit víru ve vzkříšení, víru v moc vzkříšeného a především to, že skrze ducha svatého ji předal těm, kdo jsou svědky jeho vzkříšení. Velkou otázkou je, zda Lukáš sám nepocházel z diaspory, v každém případě už Lukášovo dílo vykazuje znaky „hotové“ církevní nauky, dosvědčuje pravidelnou bohoslužbu a počátky vzniku hierarchie. I to dokazuje, že Lukášovo dílo je v podstatě psáno jako církevní zakázka. Že i evangelium od Pra dělí poměrně velká vzdálenost, dosvědčuje silný sociální důraz a zastávání se ubožáků v evangeliu, jako by právě to byla přednost a vstupenka ke spáse, a naprostá absence těchto stránek v Pra; na sociální důraz a na chudáky už se nehraje, naopak jde o učení a o hierarchii. Tomu opět napovídá nejvíc velký rozdíl mezi líčením událostí po Ježíšově smrti v evangeliích a zde v Pra.

Dovolím si sem vložit jednu malou dedukci, která ovšem trochu vysvětluje nejen onen dramatický rozdíl v popisu dějů po Ježíšově smrti v evangeliu a v Pra. Pokusme se odhadnout, co se skutečně po Ježíšově smrti v zahradě Getsemane stalo. Dvanáctka i bezejmenní se rozprchli, Dvanáctka když ztratila svůj „trumf“ bude prostě pokračovat v učení Janově a protože jich už bylo mnoho, může snít o nové církvi, kterou nahradí vyčpělé židovství. Bezejmenní naproti tomu vědí přesně, co mají dělat, už za Ježíšova života je vyslal a na tom jeho smrt nic nemění. Zkusme teď vzít podání Mt a Mk o těchto věcech vážněji, než jsme dosud mysleli. Tak totiž možná bezejmenní sami dali bezděky podnět k vzniku mýtu o vzkříšení. Ježíšův život smrtí těla nekončí, ale pokračuje jako život království nebes netělesně, toto bezejmenní od Ježíše znali, tak je nijak nemusí překvapit, když k nim Ježíš v duchu (nikoli svatém, ale skrze Syna člověka) mluvil a vyzval je na cestu do Galileje na horu učení, kde se bezejmenní mají ještě jednou a naposled sejít, než se vydají každý svou cestou proroka. Tohle ovšem zřejmě neušlo pozornosti především Janově sektě, bezejmenní jim museli být i před tím trnem v oku, kolikrát je Ježíš opustil právě kvůli bezejmennému zástupu. Zapomenout tu nesmíme na jednu důležitou věc a tou je důraz konců evangelií a začátek Pra na roli žen v příběhu vzkříšení. Kde se tu najednou berou ženy, které jsou úplně prvními svědky údajně vzkříšeného. Nesmíme ovšem zapomínat, že podle evangelia dle Matouše jsou mezi bezejmennými nejen muži, ale i ženy a tady může být ten zakopaný pes. Nemyslím, že by se bezejmenní muži chlubili tím, že slyší netělesný hlas Ježíše a poznávají jej. Zcela nepochybně i bezejmenné ženy slyšeli hlas netělesného Ježíše, ale ač nepotřebují nic vyhlašovat, ženy se prostě o svůj zážitek musí podělit. Od žen zřejmě prosáklo, že mluvily se zabitým Ježíšem a proto jim je dán takový prostor jako svědkyním vzkříšení. Nezáleží na tom, že ani ony jej neviděly a jeho hlas slyšely někde uvnitř, ale je to dobrý základ pro mýtus o vzkříšení. Lukášova zpráva o dvou poutnících do Emauz pak jen dotvrzuje přesvědčení, že mýtus o Ježíšově smrti na kříži a vzkříšení přichází z diaspory. Jsou tu ještě dvě věci, které jasně ukazují, jak urputně Lukáš potřebuje změnit tradici, která se k Ježíšově smrti váže. První je až hysterické Lukášovo trvání na Ježíšově tělesném vzkříšení, nechá ho kvůli tomu dokonce trpět hladem a jíst rybu. Další nápadná věc je ta, že zatímco „svědkové“ podle Mt i Mk posílají Ježíšovy vlastní do Galileje, Mt dokonce na horu učení, Lukášův vzkříšený ovšem shromážděným v Jeruzalémě přikazuje, aby zůstali, neboť to důležité se odehraje zde, v centru dění v Jeruzalémě a v chrámu.

Dvě zásadní věci odlišují konce evangelií od začátku Pra. První je časový odstup mezi Ježíšovou smrtí a jeho „vzetím“ na nebe k bohu. Podle Mt a Mk mezi těmito dvěma událostmi uplynulo pouze pár dní, či dokonce hodin, podle L je tam sice náznak delšího času, ale opět to budí dojem bezprostřednosti těchto událostí. V Pra ovšem Lukáš uvádí časový odstup symbolických 40 dní, ale času uplynulo zcela jistě mnohem víc, možná až 40 let, ale rozhodně ne déle než 66 let (zničení chrámu). Druhým rozdílem je tzv. duch svatý, o kterém se ani Mt ani Mk nezmiňují a L má pouze náznak jakéhosi neurčitého slibu, ale v Pra Lukáš tvrdí, že Ježíš sám po vzkříšení musel obdržet tohoto ducha svatého, neboť apoštolům dával pokyny a učil v duchu svatém. Lukáš si klade nárok jako jediný vyprávět „pravdivý Ježíšův příběh“ od samotného počátku, až do vzetí na nebe, což nemůže být pravda, ledaže by mu to prozradil onen duch svatý. Důležité je věřit, že ta Lukášova verze je jediná správná. Problematické také je Lukášovo užití termínu apoštol v tomto vyprávění, neboť tím jednoznačně myslí ty, kdo jsou svědky vzkříšení, tedy nikoli Dvanáctku, neboť podle všech svědectví evangelií, Dvanáctka je poslední, kdo se to dozvídá a uvěří tomu. Lukáš tu apoštoly jednoznačně míní ty, kdo se setkali se vzkříšeným. Navíc tu přibývá další problém, jestliže s ním jeho vyvolení chodili celou dobu, co by je nyní ještě vyučoval o království božím, všechno důležité jim řekl za svého tělesného života. Co je mohl učit navíc a ještě k tomu 40 dní? To vyučoval na hoře nedostatečně, nebo jen částečně, nebo se jeho učení vzkříšením změnilo? Myslím, že právě o to jde. Učení na hoře možná ještě sem tam mezi lidmi kolovalo, ale na toto učení je třeba zapomenout, stejně jako na Ježíšovo evangelium (obraťte se, neboť se přiblížilo království nebes). Lukáš tu nepokrytě tvrdí, že učení vzkříšeného je jiné, než učení Ježíše Nazorejského. Že je vzkříšený někdo jiný, než byl Ježíš, jasně ukazuje pouze Lukášovo tvrzení, že jim přikázal zůstat v Jeruzalému. V Pra také vůbec nepůjde o Galileu pohanů – lid bydlící v temnotách, ale jak uvidíme později, právě o jejich opak. Všechno, co je o Ježíšovi řečeno podle Matouše, Lukáš obrací naruby. Ježíš k Jeruzalému nechoval žádné kladné vztahy, neříkal ani, že mají jít nejprve především za Izraelity, nýbrž za lidmi bydlícími v temnotách. Také Jeruzalém navštívil až na samotném konci, kdy si tam vědomě jde pro smrt. Lukáš velmi důsledně odděluje Ježíše a vzkříšeného, jejich učedníci jsou jiní, jejich učení je jiné i jejich evangelium se liší. Tady už Lukáš začíná nepokrytě lhát. Sliboval snad Ježíš někdy někomu nějakou nadřazenost a moc, nějaký speciální dar od Otce, který by je odlišoval od ostatních lidí? Další lež jako věž se týká křtu, on sám nikdy svým nesliboval jakýsi křest duchem, to tvrdil jediný muž a tím byl Jan Křtitel, z Ježíšových úst jsme neslyšeli jediné slovo o křtu a potřebě křtění, stejně tak jako o zaslíbení ducha svatého. Už v Mt 10 Ježíš vysílá své vlastní (bez jakéhokoli ducha) s tím, že vědí vše, co potřebují. V tomto ohledu stojí za pozornost i to, že Lukáš už v evangeliu mění Ježíšovo, Mt i Mk mají „obraťte se, neboť se přiblížilo“, ale Lukáš má „Obraťte se a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“.

Vsuvka verše 6 ukazuje na obecné očekávání té doby, které počátek nově vznikající církve velmi ovlivnilo. Doba byla prodchnuta očekáváním přelomu dějin, očekáváním konce starých časů a nastolení věku nového. Myslím, že Janova církev zprvu tato očekávání přiživovala, mělo to totiž své výhody, jak se ukáže vzápětí. Po určitém čase ovšem musela církev ta očekávání začít krotit. Proto je do konečného loučení se vzkříšeným vložena otázka po konci časů a jeho příchodu s mocí; už v naše dny? Klasická odpověď vlastně říká pravdu, neboť znát konec je odevždy odepřeno všem. Tady je ten čas navíc odkázán na splnění jisté podmínky „budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“. Opět, hned od počátku církev má tento nárok na celý svět, zvěst a moc této církve má obsáhnout nejprve všechny končiny země. To je podle Lukáše také poslední slovo vzkříšeného, který následně definitivně zmizí z jeviště dějin, aby zůstal toliko symbolem. Jeho místo má zaujmout výtvor značně svévolný – duch svatý. Dva andělé, kteří se tam náhle zjeví, mají pouze dosvědčit, že opravdu zmizel. Jednou, stejně tajemně jako zmizel, se také objeví, ale ani to nám nepatří znát.

Není úplně jasné, proč se poslední loučení se vzkříšeným odehrává právě na hoře Oliv, snad jako protiváha Matoušem zmíněné hory učení, kde se v Galileji scházejí Ježíšovi vlastní. Pozoruhodnější je další fakt, že se to koná v sobotu a jdou odtud přímo na obvyklé místo, kde už je shromážděný sbor k bohoslužbě. I to samozřejmě ukazuje na mnohem delší čas mezi vzkříšením a těmito událostmi. Všechno zde nahrává dojmu, že jde spíš o připomínku, či výročí nanebevzetí vzkříšeného, jehož se účastní jen někteří a poté odcházejí dokončit slavnost na místo, kde se scházejí k bohoslužbám. Ještě stále ovšem drží sobotu jako den sváteční. Přítomnost Ježíšovy matky a bratrů by nás měla zarazit. Ježíš přeci svou matku a bratry odmítl jako svou rodinu. Matka a bratři ale dozajista patřili k Janovcům a proto je tu jejich přítomnost jasná. Jsou to sbory, které se hlásí k Janovu odkazu, skrze které přichází zvěst o vzkříšení. Proto je také potřeba znovu integrovat Dvanáctku.

D. Menšík

Add a Comment

Share This