PRAKTIKY APOŠTOLŮ 2,37 – 47 (DÍL 5)

Musíme si uvědomit, že to, co popisují tyto verše, není historie několika dnů, či měsíců, ale let. Hned na začátku si ovšem také musíme připomenout důležitou věc. Podle všech tří evangelistů (Mt 3,5-7; Mk1,5; L 3,3.4.7) přistupovalo k Janovi a dalo se křtít veliké množství lidu Izraele, dokonce představitelé církve, tedy kněží a starší lidu. To by částečně vysvětlovalo, proč se stále schází v chrámu a nemají žádný rozpor s židovskou církví. Zdá se, že Janovci jsou nejen první nadšení příjemci „evangelia vzkříšení“, ale též jeho šiřitelé, to by vysvětlovalo jejich rychlý nárůst. Důležité pro počátek, ale i rychlé šíření zvěsti, je apoštoly šířené přesvědčení o „konci časů“. Využili zřejmě velmi živé očekávání hlubokých změn a tvrdí, právě v tomto Vzkříšeném se všechno změnilo, v něm přichází plnost časů, jen kratičkou chvíli strpení. Myslím, že očekávání opravdu brzkého příchodu Vzkříšeného bylo součástí první zvěsti, všechno tomu nasvědčuje. Ne ovšem, že by takové očekávání měli apoštolé.

Celý oddíl začíná tím, že pravděpodobně většina byla slovy sekty zasažena a teď se ptají po záchraně; co máme dělat? Nemohu si pomoci, ale na tomto místě musím srovnávat praktiky církve s tím, jak učil Ježíš. Za prvé, agitoval pro své učení Ježíš někdy tak, jako ti zde, nebo je vykládal především těm, kdo je slyšet chtěli? Z Ježíšova učení je také naprosto jasné, co má člověk dělat a nemusí se ptát. Připomeňme si, ti kdo za Ježíšem přicházeli, věděli, co chtějí, jen si s tím sami nedokázali poradit a Ježíš jim pouze dodává sebedůvěru: Staň se ti, jak chceš! Učení těchto zde vede pouze ke zmatku, co tedy máme dělat, abychom se zachránili? Dvě věci to o učení apoštolské sekty zjevuje. Nedává člověku možnost osobní odpovědnosti, neboť nezáleží na životě člověka, ale pouze na tom, že věří, jak se věřit má. Na otázku, co máme dělat, totiž sekta neodpovídá ani pobídkou, aby dodržovali Desatero. Jediné je totiž důležité, vyznávat jako my a budete zachráněni z tohoto „pokřiveného pokolení“. Jednou jedinkrát se kdosi Ježíše ptal, co má dělat. To byl ovšem mladík, který Otce ctil, ale chtěl víc, chtěl učit. Naprosto konkrétně mu Ježíš odpověděl, co mu ještě schází a žádné náboženské fráze vyzývající k poslušnosti, je pouze na tom člověku, jak se rozhodl. Všimněte si prosím další věci, pro všechny, kdo věří, že pisatel evangelia podle Lukáše a pisatel Praktik byla stejná osoba. Silný sociální důraz a důraz na jednání člověka v tomto světě (kupř. milosrdný Samaritán – Lukášův unikát) v Praktikách zcela mizí. Nikde není žádný nárok na lidské jednání, chování, dodržování spravedlnosti; jediný nárok je vyznávat jako my. Jediné, co tedy mají dělat, je činit pokání, že dosud nepoznali boha, kterého sekta zvěstuje a dát se pokřtít v magické jméno. Co je tu nového, křest už je na odpuštění hříchu. Nebudeme raději spekulovat, nakolik je za tím už představa dědičného hříchu a nakolik pouze to, že člověk se sám své viny zbavit nedokáže a potřebuje na to prostředníka, kterým je samozřejmě toto společenství. Jasné zde také je, že sekta zprvu udílela Ducha svatého při každém křtu. I zde se již začíná objevovat prvek předurčenosti, nebo nemožnosti člověka něco změnit, jak bůh rozhodl. Je to opět bludný kruh, musíte věřit, jak vám říkáme, jiná cesta není.

Ještě v jedné věci musíme nutně srovnávat učení Ježíšovo a praktiky apoštolů. Mt 7,13-14: „Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kteří se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají“. Teď s tím srovnejte verše 40 – 47, může toto mít cokoli společného s Ježíšovým učením? Vždyť je to v příkrém rozporu, Duchaři vedou lidi širokou cestou a prostornou branou, patří to dokonce k jejím základům – společenství! Tři tisíce lidí vedou do zničení. Už zde se jasně projevuje počátek hierarchie, vybraní se věnovali učení, dohledu nad společenstvím a magii. Pokusme se alespoň jednou vzít bibli vážně a věřme, že lidé z nich opravdu měli strach, byli myslím ve svém vystupování velmi nekompromisní. Jednomyslnost byla samozřejmostí, a protože ještě prostí věřící očekávali brzký příchod Vzkříšeného a totální změnu poměrů, žili v komunismu posledního dne. Ježíš vedl bezejmenné cestou ryze osobní a výslovně jim zakazuje vytvořit dogma a zrodit církev.

Ostatně, jaképak to bylo kázání, čeho to byl výklad, jen přesvědčování, agitace a vymývání mozků. Proč by nás dnes, po dvoutisícileté historii stejné slepoty, měla překvapit ochota lidí jim na tuto hru přistoupit? Ježíšovo, staň se ti, jak chceš, má i druhou stránku, nikdy by ta sekta neměla takový úspěch, kdyby to lidé nechtěli. Bylo to tak podobné praktikám církve židů, že naprosto neměli žádný problém dál se scházet v chrámu a provozovat tam svou bohoslužbu (v. 42). A to už mají hierarchii, ustálenou bohoslužbu a jasně vymezené společenství dané společným vlastnictvím. Dál ovšem svorně pobývali v chrámu, byli všemu lidu milí a Pán denně přidával k jejich společenství. Uvědomme si, to není žádný bezprostřední čas po Ježíšově smrti, od té musela uplynout už pěkná řádka let. Nová církev prorostla starou. Samy praktiky apoštolů vyvracejí starý církevní mýtus o pronásledování prvních křesťanů židy, stále mají své místo v chrámu.

Dan Menšík

Add a Comment

Share This